Dora Kaprálová
LAURÉAT·E
LAURÉAT·E
Biographie
Dora Kaprálová (Brno, 1975) est une autrice reconnue de littérature jeunesse et pour adultes. Elle a également réalisé des documentaires radiophoniques et de nombreux reportages. Depuis quelques années, elle collabore avec plusieurs théâtres tchèques. Après trois oeuvres en prose publiées chez Druhé město (Ostrovy, Utrpení a jiné žánry, Zimní kniha o lásce) et plusieurs livres jeunesse publiés chez Baobab (Pan Nikdo a bílá tma), son roman Mariborská hypnóza a remporté le grand prix Magnesia Litera — Livre de l’année 2026 — ainsi que le prix Luxor Litera. Elle vit et travaille principalement à Berlin.
Livre nominé : Mariborská hypnóza (The Maribor Hypnosis)
Résumé
Mariborská hypnóza entrelace la vie d’une mouche, celle de l’illusionniste et hypnotiseur Leo Svengali et de son amante et assistante Elis, ainsi que des réflexions sur la magie, l’écriture et le pouvoir de l’illusion. Conçu comme un guide fragmentaire et plein d’éclat d’une ville étrangère, le récit adopte le point de vue désarmant d’une simple mouche, un observateur apparemment marginal, presque dépourvu de poids. Pourtant, depuis ce point d’observation modeste se déploie un texte d’une remarquable densité et d’une grande puissance. Mariborská hypnóza mêle espièglerie, humour et mélancolie, tout en interrogeant les phénomènes de l’illusion et des fausses informations, ainsi que la frontière entre l’imagination innocente et les mensonges dangereux. Mais avant tout, il s’agit d’une réflexion poétique sur l’amour, la foi et l’espoir dans un monde incertain.
Petr Minařík (Větrné Mlýny)
minarik@vetrnemlyny.cz
+420 732 237 571
- Allemagne
- Slovénie
- Croatie
- Serbie
- Égypte (Monde arabe)
Extraits
Jsme v rakouském Grazu, necelých osmdesát kilometrů od Mariboru. Na nádraží postávají promoklí cestující a pár alkoholiků. Uprostřed hloučku sedí na velké ptačí kleci postarší venkovsky oblečená žena v černém, v kleci bezvládně leží plyšová opička s knoflíkovýma očima, všichni se balkánsky mačkají pod dlouhou střechou z vlnitého plechu, skoro se navzájem dotýkají lokty, davová hypnóza z prudkého deště, je šestého června a venku se honí čerti.
*
V Mariboru je dávno po bouřce.
V odpoledních hodinách se ve vnitřním dvoře pavlačového domu v Korutanské ulici vylíhne moucha domácí.
Z larvy, která za popelnicí kolonizovala rozkládající se meloun. V přízemí domu sídlí drahá čínská optika, co kolonizuje lokální slovinskou optiku, nahoře německá jazyková škola, vedle kebabárna Panda, naproti městská hasičárna. Nikdo z obyvatel domu si zrození mouchy nevšiml.
Vylíhnutá moucha měří necelé tři milimetry, váží něco málo přes půl miligramu, má šest nohou, dvě blanitá křídla, aerodynamické tělíčko a dvě hluboké, šibalské oči, které se skládají z tisíce malých složených očiček.
Vidí vše zrychleně, jakoby z řetízkového kolotoče, všemi směry, naspeedovaně, rozostřeně, zazoomovat na detail nedokáže. Zato na květu pampelišky spatří i to, co my lidským okem nespatříme, mariborské ultrafialové světlo, což je daleko větší div, než byla třeba ta slavná rudá polární záře nad Mariborem z roku 1939.
Skutečnost vnímá moucha stroboskopicky, ale dokáže spatřit i čtyřrozměrný prostor. Je rozená hédonistka a současně melancholička, jako by pocházela ze slovinského Zámuří, ale vzhledem ke své existenci je v Mariboru občankou druhé kategorie, tak jako byli Slovinci méněcennými vůči Italům ve fašistickém Terstu i vůči mariborským Němcům. Moucha nemá rodný list, pas, vzdělání ani zdravotní kartičku. Ráda se směje a ráda pláče, je laskavá, temperamentní a něžná, nejraději sosá kolu a bílé víno, nepohrdne však krví ani obyčejným lidským hovnem.
Mariborská moucha domácí se narodila v domě, kde v lednu roku 1965 zemřel slavný mariborský hypnotizér Svengáli, co tu žil se svou milovanou partnerkou Elis.
Majitel kebabárny Panda pan Mahmed Öge oslaví nevědomě zrození neznámé mouchy malou pauzičkou, sledováním fotbalového zápasu FC Barcelona — Real Madrid.
Podle mých propočtů žije s čerstvě narozenou mouchou domácí v Mariboru přes deset milionů dalších much. Je tedy otázkou, komu stotisícové město ve skutečnosti patří.
*
Svengáliho partnerka Elis se narodila na začátku minulého století zhruba v místech, kde dnes stojí panelák přezdívaný židovský panelák, protože byl první chloubou poválečného jugoslávského socialismu v Murské Sobotě, kde by lidé raději nežili, než žili, a protože ho postavili tam, kde byla za války vypálena městská synagoga. Elis se ve skutečnosti narodila jako Edith, ale kdo se v těch jménech má pořád vyznat. Vážila čtyřicet kilo, nervy měla pevné a srdce ze zlata. Téměř dvoumetrový hypnotizér Svengáli vážil v dospělosti přes osmdesát kilo a k jeho mistrovským eskamotérským kouskům patřila hypnóza a následná katatonie milované Elis.
Ta vypadala zhruba takto: Elis si lehla na dřevěnou bednu, Svengáli ji zhypnotizoval a poté znehybněl, a když ležela ve štronzu s rukama za hlavou, zvednul partnerku ve vodorovné poloze asi metr nad bednu, a tu pak nohou zlehýnka odkopl. Poté se rozezněl zvuk připomínající drobounce se tříštící sklo. Zvuk byl sám o sobě natolik křehký, že se všem zatajil dech. Elis levitovala v namodralém světle pódia, Svengáli k ní opět přistavil stolek a s naleštěnými polobotkami barvy koňaku si stoupl na partnerčino útlé tělo. Ozval se zděšený výkřik z publika. Elis nehnula brvou, neprohnula se pod Svengáliho váhou. Sklo se zdálky pořád ještě drobounce tříštilo a drolilo, sypalo se a naříkalo a Svengáli na Elis začal tančit valčík. Vídeňský valčík. Jeho podmalované světle šedé oči s černým obočím na bledé tváři byly soustředěně upřené do prázdna, publikum oněmělo vzrušením a Elis dál ležela ve vzduchu v katatonicky vodorovné poloze.
Když se číslo obzvlášť vydařilo, otočila Elis po chvíli svou dětsky laskavou tvář k publiku, oči doširoka otevřené, ve tváři tajemný, vědoucí úsměv. Svengáli ruce pomalounku rozpažil a stoupnul si na špičky, jako by se chystali s Elis odletět. I on na delší okamžik znehybněl. S ležící Elis vytvořili podivuhodné, vznášející se sousoší připomínající vážku. Objekt to byl tak dokonalý, že by ho nedokázal stvořit ani největší umělecký sráč z cirkusu Nikita.
Tohle jsme my, Mariborští, vysílaly teď hypnotizérovy a Elisiny oči k publiku: Elis a já. To my dva vyplňujeme vaši prázdnotu, všednost, únavu, jsme tady pro vás a jsme tady i za ty, co už tu nejsou. Když uvěříte naší zábavně nevinné iluzi, svět se vám nerozpadne, nezmizí ani se neroztříští jako skleněná mísa zasažená šrapnelem lidského neštěstí.
Pak se ozval ostrý gong.
Svengáli seskočil zpátky na zem, ve tváři melancholický výraz vyčerpání, jako by zažil něco mimořádného, jako by se vracel odněkud zdaleka. Chytil padající tělo Elis do náruče a charismatická Elis se stočila do klubíčka a vyslala publiku vzdušný polibek.
Spustil se bouřlivý potlesk.
V Mariboru, v Paříži, ve Vídni, všude.
Takové bylo nejslavnější číslo hypnotizéra a jeho družky, které poprvé vyzkoušeli v mariborské kavárně Union v polovině dvacátých let.
Ale zpět k naší mariborské mouše. Copak neslyšíte, jak netrpělivě bzučí nad plechovkou koly v Korutanské ulici?
*
Čerstvě zrozená moucha od dnešního dne, šestého června, nasává kromě vína, krve a zkažených šťáv především kolu z místní kebabárny Panda. Možná proto je od raného dětství ještě rychlejší a neklidnější než kdokoliv z jejího rozvětveného mariborského příbuzenstva. Kdyby byla dívkou, patrně by byla diagnostikována poruchou ADHD. Jenže je mouchou.
Má zajímavou a dalo by se říct, že i jímavou fyziognomii a duši.
Tenké chlupaté nohy, srdce jako bezmocný anděl, očička neklidná, ale vlídná.
*
Vystoupila jsem z flixbusu a ocitla se v Mariboru. Po bouřce se příjemně ochladilo. Nádraží bylo liduprázdné, z městského trávníku stoupala pára. Před kasinem Admirál chlemtal osamělý pejsek vodu z louže.
Společně se mnou vystoupil muž s chlupatými prsty na nohou a trochu šíleným pohledem a malinká útlá žena v obřích slunečních brýlích, co se po muži nenápadně otáčela, jako by po něm něco chtěla. Za nimi se z autobusu lenivě vysoukal ještě mladý vousatý tlouštík v košili s tropickými vzory i s cigaretovým tabákem American Spirit, který si z kufru vytáhnul kromě krosny i kytaru.
Pak jsme si zmizeli z očí.
Extrait traduit par Tony Mileman and Melvyn Clarke
We’re in Graz, Austria, less than eighty kilometres from Maribor. Some drenched travellers and a few winos are standing about at the station. In the middle of this huddle sits an elderly woman in rustic black, perched atop a large birdcage; inside it lies a limp soft toy monkey with button eyes. Everyone crowds together Balkan-style beneath a long, corrugated-iron roof, almost touching elbows – a kind of mass hypnosis brought on by the pounding rain. It is 6 June, and outside the devils are on the loose.
*
In Maribor, the storm has long since passed.
In the afternoon, a housefly hatches in the inner courtyard of a tenement block on Carinthia Street, from a larva that had colonised a rotting watermelon behind a dustbin. On the ground floor of the building there is an expensive Chinese optician’s colonising local Slovenian optics; upstairs, a German language school; next door, the Panda kebab house; opposite, the municipal fire station. None of the tenement block’s residents have noticed the fly hatching.
The newly hatched fly measures just under three millimetres, weighs just over half a milligram, has six legs, two membranous wings, a tiny aerodynamic body and two deep, mischievous eyes, each composed of a thousand minute compound eyes.
It sees everything at high speed, as if from a swing carousel, in all directions – sped up, blurred, unable to zoom in on any detail. Yet on a dandelion blossom it can see what we cannot with the naked eye: Maribor’s ultraviolet light, a far greater marvel than, say, the famous red Northern Lights over Maribor in 1939.
The fly perceives reality stroboscopically, yet can also perceive four-dimensional space. It is a born hedonist and at the same time a melancholic, as though it hailed from Prekmurje in Slovenia; yet by virtue of its existence it is a second-class citizen in Maribor, just as the Slovenes were considered inferior to the Italians in Fascist Trieste and to the Germans of Maribor. The fly has no birth certificate, passport, schooling or medical card. It likes to laugh and cry; it is kind, temperamental and gentle. It most enjoys sucking up cola and white wine with its proboscis, though it is not above blood or plain human shit either.
The Maribor housefly was born in the house where the famous Maribor hypnotist Svengali, who had lived there with his beloved partner Elis, died in January 1965.
The owner of the Panda kebab house, Mr Mahmed Öge, unknowingly celebrates the birth of the unnoticed fly by taking a short break to watch the football match between FC Barcelona and Real Madrid.
According to my calculations, more than ten million other flies live in Maribor alongside the newly hatched housefly. So the question is who this city of a hundred thousand actually belongs to.
*
Svengali’s partner Elis was born at the start of the last century roughly on the current site of a block of flats, which is nicknamed the Jewish Block because it was the first showpiece of post-war Yugoslav socialism in Murska Sobota, where people would rather not live at all, and because it was built on the site where the town synagogue was burned down during the war. Elis was in fact born Edith, but who can keep track of all those names? She weighed forty kilos, had strong nerves and a heart of gold. The almost two-metre-tall hypnotist Svengali weighed over eighty kilos as an adult, and his masterful conjuring feats included hypnosis and his beloved Elis’s subsequent catatonic episode.
It looked roughly like this: Elis lay down on a wooden box; Svengali hypnotised her and she went rigid. When she lay stiff as a board, her hands behind her head, he lifted his partner horizontally about a metre above the box and gently nudged it away with his foot. Then there came a faint sound like crackling glass. The sound itself was so fragile that it took everyone’s breath away. Elis levitated in the bluish stage light; Svengali set a small table beside her and, in polished cognac-coloured shoes, stepped onto his partner’s slender body. A horrified cry rose from the audience. Elis did not bat an eyelid, did not bend beneath Svengali’s weight. From afar the glass was still crackling and crumbling, creaking and spilling out, and Svengali began to waltz on Elis. A Viennese waltz. His pale, lightly shadowed grey eyes stared intently beneath black brows into the void; the audience was speechless with excitement, and Elis continued to lie suspended in the air catatonically horizontal.
When the act went particularly well, Elis would after a few seconds turn her childlike, gentle face towards the audience, her eyes wide open, a mysterious, knowing smile on her lips. Svengali slowly spread his arms and rose on tiptoe, as if he and Elis were about to fly away. He too stood motionless for a long moment. With Elis lying before him, they formed a strange, hovering sculpture resembling a dragonfly. The object was so perfect that not even the greatest artistic shit from the Nikita Circus could have created it.
This is what the hypnotist’s and Elis’s eyes now conveyed to the audience: Mariborians, Elis and I, we are the ones who fill your emptiness, your ordinariness, your fatigue; we are here for you, and for those who are no longer here. If you believe in our playfully innocent illusion, your world will not fall apart, vanish, or shatter like a glass bowl struck by the shrapnel of human misfortune.
Then a sharp gong stroke rang out.
Svengali leapt lightly back to the ground, a melancholy exhaustion on his face, as though he had experienced something extraordinary, as though he were returning from far away. He caught Elis’s falling body in his arms, and a charismatic Elis curled into a ball and blew the audience a kiss.
Thunderous applause broke out.
In Maribor, Paris, Vienna – everywhere.
Such was the most famous act performed by the hypnotist and his partner, premiering at the Union Café in Maribor in the mid-1920s.
But back to our Maribor fly. Can you not hear it buzzing impatiently over a can of cola in Carinthia Street?
*
From this day forth, 6 June, the newly hatched fly imbibes not only wine, blood and putrid juices, but also, more than anything else, cola from the local Panda kebab house. Perhaps that is why, from earliest childhood, it has been swifter and more restless than any member of its extended Maribor family. Had it been a girl, it would doubtless have been diagnosed with ADHD. But it is a fly.
It has an interesting – one might even say affecting – physiognomy and soul.
Slender, downy legs; a heart like a helpless angel; little eyes. Restless yet affable.
*
I stepped off the FlixBus and found myself in Maribor. After the storm, the air had cooled pleasantly. The station was deserted; steam rose from the city lawns. In front of the Admiral Casino, a lone little dog was lapping water from a puddle.
The man with hairy toes and the slightly unhinged look stepped off with me, along with the tiny, slender woman in enormous sunglasses who kept glancing back at him as though she wanted something from him. Behind them, the plump young bearded fellow in the tropical-print shirt, carrying the pouch of American Spirit tobacco, lazily clambered out of the bus, pulling from the luggage hold not only his rucksack but also a guitar.
Then we lost sight of one another.